Únor 2010

Good night and good luck

27. února 2010 v 22:02 Diskašn


Tak jsme si trochu zapsychařily....
A teď si dáme diskašn!
Tentokrát o spánku. To je moje oblíbené téma, už jsme se bavily o lolita snech, o loli nočních úborech a tentokrát se vás ptám...
JAK VYPADÁ VAŠE POSTEL?
Je na vaší posteli poznat, že tam spí lolita?
Máte nějaké oblíbené povlečení nebo je vám to jedno, v čem spíte?
Spíte s oblíbeným plyšákem? Máte svůj oblíbený malý poštářek pod hlavu?
pozn.: Ne, ta postel na obrázku není moje, bohužel
perex

Paradise Now

26. února 2010 v 6:04 And now for something completely different....
Seděla jsem ve sprše pod proudem horké vody a kouřila cigaretu.

Minulý víkend. Byl to velmi impulzivní nápad a také jeden z nejintimnějších zážitků, které jsem v poslední době okusila. A měla jsem pocit, že je to něco, co jsem toužila udělat už dávno, jen jsem nevěděla o tom, že to chci udělat a jak moc to chci udělat. Nikdy předtím jsem ve sprše nekouřila, nikdy mě to nenapadlo. Bylo to, jako by někdo narušil něco běžné, každodenní, dobře vyzkoušené a solidně zaběhnuté novým, nezapadajícím, dadaisticky vybraným prvkem.
Třeba jako tehdy, kdy jsem četla Žert od Kundery a z žertu jsem si nasadila pásku na oko a četla jen jedním okem.
Mona Lisa s knírem.
Performerka čurající do pisoáru.
Rocking horse shoes.
Vzpomněla jsem si na hru Blasted dramatičky Sarah Kane, v níž v jednom momentě do hotelového pokoje vletí bomba a rozmetá logiku i jazyk celé hry.
Cigaretový kouř se mísil s horkou párou a bylo to opojné, omamné, cizokrajné. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby v dalším momentě do sprchy vstoupily Tahiťanky z Gauginova obrazu a nabídly mi víno a mango. Anebo kdyby ke přišli muži v římských tógách a položili mne bok po boku Senecy, který mi právě podřezal žíly. Každou chvíli mohl přijít profesor Wolland a odvést mě jako novou královnu Margot na ples, kde mi by zástupy umrlců líbaly koleno.
Byla jsem obklopena živly, ale byly to živly, které člověk zkrotil a přinutil je podvolit se jeho potřebám. Voda stékající po těle a cigareta v ústech. Absolutní zapojení smyslů. Zní to až eroticky. Kouření. Sprcha. Činnosti, které vykonáváte tak nějak bezmyšlenkovitě, automaticky, při kterých myslíte většinou na něco jiného, najednou, když jsem je spojila, zaměstnávaly celou moji osobnost, mysl i tělo. Zkuste se někdy plně, celou svojí bytostí soutředit na něco, co vykonáváte automaticky. Mytí nádobí. Anebo třeba chůze do schodů.
Uvědomila jsem si, že nikdy nedokážu kouřit bez toho, abych přitom pila. Nemusí to být alkohol, stačí cokoli, jakákoli tekutina, aby mi svlažila sežehnutá ústa, suchá jako spálená země. Teď mě obklopovaly litry vody a já si ji nabírala do úst a zase vyplilovala, popotahovala z cigarety a to celé byly hotové hody pro mé rty. Orální stadium vývoje libida je podle Freuda někdy kolem roku a půl, ten, u něhož dochází k fixaci libida v orální fázi v dospělém věku, se vyznačuje často závislostí na věcech, s ústy spojenými. Alkoholismus, kouření.
So far so good.
Voda smývala z mých vlasů rudou barvu a vypadalo to, jako by mi krvácel mozek, jako by krvácely moje myšlenky, umíraly, odpadávaly a končily ve výlevce.
Brainwashing.
Výlevka ve sprše vypadá trochu jako točící se zornice lidského oka. Pamatujete na Psycho?Ve velkém detailu se valí litry vody a když kamera poodjede, vidíme, jak nápadně se soustředné kruhy, kterými se točí voda ve výlevce, podobají vytřeštěným očím zavražděné Marion Crane.
Cítila jsem horkost vody i žár ohně.
Ale já přeci chci být sežehnuta.
Sapfó.
Tohle jsem odpověděla, když jsme v prvním ročníku museli povinně všichni říkat, proč jsme se hlásili na tuto vysokou školu. Byla to fráze, kterou jsem si pomohla, abych nemusela říkat fráze, ale čím dál tím víc zjišťuji, že to vlastně platí. Dobrovolně se vrhám do toho, co mě emocionálně vyčerpá. Do jisté míry to dělá ale každý. Třeba když si lidé pouští pořád dokola smutnou písničku a rochní se v uměle vybičovaných slzách.
Když si pustím romantický film, vím, jak to na mě působit.
Tady mám být dojatá.
Tady mám být znechucená.
Tady se mám smát.
Tady se mám očistit.
Tady mám přemýšlet.
Rubbish.
Věřím v zážitky, u nichž nevím, jak na mě budou působit. A nemusí to být hned skok padákem.
Je zvláštní, že ačkoli kouření z pláten kin mizí, aby se tím nedával špatný příklad mládeži, v nezávislém filmu se kouří čím dál tím víc. Cigareta je berlička, kterou režisér dává najevo hrdinovu rozháranost, jeho vnitřní neklid, to, že se v něm něco děje. Cigareta je očistná.
Stejně jako sprcha.
Kouření škodí zdraví, způsobuje neplodnost, rakovinu a v kombinaci s horkou vodou velmi metafyzické pocity.
PS: Kdo pozná, odkud pochází ta fotka na začátku článku, tak má bod za genialitu. Ne že by ten obrázek (nebo nadpis) nějak extra souvisel s tím, co jsem napsala, jen jsem si říkala, že když už píšu takovou šílenost, měl by tam být aspoň obrázek :)
PPS: Kdo z vás si pořád ještě myslí, že jsem příčetná? :) Já vám říkala, že už bych to psát neměla, ale vy jste to chtěly, máte to mít.

Thank you for visiting Lucy´s closet!
Please comment and suteki.



"Slečno, to je kroj?"

23. února 2010 v 23:00 Postřehy z loli světa
Víte, co má Lucy společného s Sheldonem Cooperem z The Big Bang Theory?
......
Hravost!

Má hravost se projevuje zejména v situacích, kdy jsem zas a znova oslovována neznámými lidmi na ulici, na zastávce, v hospodě atd. a jsem nucena čelit jejich nechápavým pohledům, někdy výbuchům smíchu a hlavně dotazům typu ....

"Slečno, co to máte na sobě?"
Jsem hodná holka a v drtivé většině ze sebe vychrlím onu známou formulku japonská pouliční móda inspirovaná viktoriánskou dobou a rokokem, ovšem jsou situace, kdy mám náladu si hrát =) Zvláště tehdy, když se na mě nalepí nějaký pitomec a mermomocí si se mnou chce povídat o tom, co to mám sakra na sobě. Pro tyto případy jsem se rozhodla vymyslet pár zlepšováků, jak si z podobně postižených spoluobčanů udělat dobrý den a trochu se pobavit!

V HOSPODĚ
Ty z nás, které občas zajdou do hospody, dobře ví, že dvě lolitky u stolu působí jako magnet na lehce přiopilé lúzry, kteří si chtějí povídat o tom, co to sakra máte na sobě. Čím ožralejší zoufalec, tím větší bláboly si můžete vymýšlet a tím více legrace z toho bude.
  • "Utekla jsem od rodičů a chci se přidat k nějakému cirkusu jako oživlá panenka. Neznáte nějaký?"
  • " Jsem potulná eskamotérka a hraju profesionálně na triangl ve folklórním kroužku Chulimanga."
  • O headdressu : " Víš co, měla jsem otřes mozku a dali mi takovíý škaredý obvaz na hlavu, tak jsem si ho ozdobila."
  • Další o headdressu: " Věděls kolik tepla uniká člověku hlavou?!"
  • tajemným hlasem : " V roce 1900 mě mí rodiče zazdili v tomto domě, musím tu bloudit, dokud nenaleznu převaděč spojitosti!"
  • Dělej, že vůbec nechápeš." Jsem se chtěl zeptat, jestli seš herečka..." "Ne, proč?" "Tak, máš na sobě kostým.." " Cože?" "No ta sukně, taková široká." "Cože?" Dělej úplně blbou, jakože nechápeš, co ti to ten chlápek vykládá, schválně, kdo to dýl vydrží.
  • Sedíš u stolu s loli kamarádkou v baru a vidíš, že se blíží otrapa. Než stačí něco říct, zeptej se ho, kolik je hodin. Jakmile ti to řekne, zatvař se zděšeně "Proboha! Za chvíli se zavře brána do naší dimenze! Honem!" ...a zdrhejte :)
    obrázek lolitky zcizen na blogu Rusalky a změněn v makro mojí osobou =)
NA ULICI
  • Na zastávce: Směje se ti nějaký blbeček a myslí si, že to nevidíš? Vem si bloček a tužku a s úsměvem k němu přistup a řekni, že jsi figurantka sociologického průzkumu, jak muži reagují na nekonvečně oblečené ženy. " Mohu vám položit pár otázek? Zabere to maximálně patnáct až dvacet minut..... =) " S naprostou jistotou bude zdrhat, pokud by náhodou chtěl být dotazníkován, tak se ho ptej na úplné blbosti typu číslo bot, oblíbená zubní pasta anebo jestli má radši Pepsi nebo Coca =)
  • "Protože seš právě v televizi, vole! Podívej, támhle je kamera! " - ukaž neurčitě do éteru, začni jim tleskat a zavolej na neexistující lidi kamsi do daleka: " To už dneska stačí, rejžo, jdeme!"
  • Pro hubené lolitky: Když se tě někdo bude ptát, proč nosíš tak široké sukně, s vážnou tváří mu sděl že máš veliké mindráky ze svého malého zadku a proto jej schováváš pod spodničkou.
  • Když se tě někdo zeptá na krajky na rukou, namluv mu, že nesnášíš pohled na své zápěstí. Smutné je, že u mě je tento důvod fakt pravda, já OPRAVDU nesnáším pohled na zápěstí. =)
  • Když se tě někdo zeptá, co je to za kroj, tvrď, že jedeš z hodů z vesnice Haradžuk. Pro větší efekt můžeš též mluvit neexistujícím nářečím (např. protahovat všechny é a á, proplétat věty japonskými slovíčky, vyslovenými s příšerným slováckým akcentem...chápete, co myslím, ne? xD)
  • "Slečno, proč máte ten čepec?" "To je bonet a mám to, abych si nekousala čerstvý rány!"
  • "Slečno, to máte spodničku?" "To je dres na ženské rugby, právě jedu ze zápasu, vidíte, toto jsou chrániče....říkáme jim s holkama wrist cuffs...."
  • Na všecko odpovídej útržky z Cimrmana... "Slečno, to je kroj..?" "Ti vaši Naši furianti mi můžou být ukradení!" " My jsme si s kámošem říkali, odkud asi tak jste.." "Debil blbeček debil blbeček debil blbeček, jenom támhle vzádu, to je jediná výjimka tam sedí dva blbečci..."

Napadají vás další vtipnosti? Pište do komentů!


And now for something completely different..

20. února 2010 v 21:55 Organizačně
Jak jste si možná všimly, založila jsem novou rubriku, do které jsem zařadila články "S brandem v posteli" a "Proč nikdy nebudu mít Bejby paraple." Ergo je jasné, k čemu bude tento koutek sloužit, skanzen laparoskopické sondy do mých myšlenek. Název "And now for something completely different.." jsem čórla Monty Pythonům, anžto za á) touto hláškou v Létajícím cirkusu Cleese spojoval dva nesouvisející skeče, což mi přijde adekvátní a za bé) nikdy si nenechám ujít příležitost citovat z Monty Pythonů.
Budu psát dál svoje šialené mini výlevy (nebo jak to mám nazvat), ale mám na vás prosbu. Uzavřeme dohodu, jo?
Nesnáším patos. Kýč. Sentimenální blábolení, nasáklé sacharinem, sorbitem a jinými umělými sladidly. Dělá se mi z toho zle.
Znáte film Zámek v Čechách od Martina Hollého? V tom filmu se stárnoucí hraběnka, kterou hraje Jiřina Jirásková, vrací na zámek, který kdysi patřil jí, avšak po nástupu komunismu byl znárodněn a ona je tam nyní nezvaným hostem, nežádoucím duchem minulosti, pozůstatkem doby, která je mrtvá. Hraběnka, rázná a praktická to žena, se tam setkává se svým bývalým sluhou a žádá jej, že pokud by někdy začala být sentimentální a patenticky melancholická, aby jí to dal najevo. A sluha, kterého hraje Karel Heřmánek, slib dodrží a v momentě, kdy se hraběnka ponoří do zahořklých vzpomínek na dobu, kdy její modrá krev něco znamenala, řekne: "HOVNO!"
A po vás chci to samé. Jakmile začnu třepat patetické, trapné, přeslazené a pseudoromantické bláboly, ze kterých tečou plomby, chci, abyste do komentů, klidně anonymně, napsaly : HOVNO.
A já už budu vědět.
Děkuji za kladné vyřízení mojí žádosti.


Freyagushi

20. února 2010 v 20:57 Mol šatní
Zdar ženy!
Teta Lucy má ráda korzety, to je jasná věc, a má ráda guro lolitu, to je věc ještě jasnější Na Etsy jsem našla tento malý obchůdek anglické návrhářky, která si říká Freyagushi a svoje díla popisuje jako "ultra femine clothing with a twist of medical experimental garments." Svoje inspirační vlivy pojmenovává jako " military , victorian , kawaii and medical." Což se mi velmi líbí a věřím, že by se to mohlo líbit i vám :)
perex

S brandem v posteli

19. února 2010 v 5:54 And now for something completely different....
Mám jedny podkolenky z Baby.
To asi víte, že?
To jsou ony.
Nejsou krásné?
K těmto podkolenkám mám určitý emocionální vztah. Když se na ně dívám, vzpomínám na Paříž, na příjemné setkání s francouzskou brendvhourkou, která mi je prodala, vzpomínám na to, jak jsem si je v metru prohlížela a vypadala přitom trochu jako fetišista.
Tag mám samozřejmě pořád schovaný.
Pitomý kousek růžovočerveného tvrdého papíru.
Mohla bych si přesně takový vystříhnout a nabarvit temperkama.
Skoro vůbec ty podkolenky nenosím. Chci, aby byly dlouho hezké, aby se mi nesepraly. Nedávám si je do fusekle košíku, kde mám poskládané (čti naházené) ostatní ponožky, protože mám strach, že by ostatní moje ponožky, těžce offbrand většinou z Vše za 39, tyto brandové krásky šikanovaly a nikdo by se s nimi nechtěl kamarádit.
Jsou to aristokratky mezi mými ponožkami.
Lanýže v bufetu.
Pavarotti školního sboru.
Šetřím si je. Schovávám je pro zvláštní příležitosti. Na sraz a tak.
Minulý víkend jsem se uprostřed noci vzbudila zimou. Byla mi zima na nohy. Šla jsem si vzít ponožky a zjistila, že tu (=v Brně) nemám už žádné čisté ponožky, neb jsem už dlouho nebyla doma a nemám tu pračku. Jediné použitelné pokrývky na nohy, které jsem našla, byly...ano, samozřejmě to byly ony. Nejdražší ponožky, které jsem si kdy koupila.
Navlékla jsem si podkolenky z Baby a lehla si zpět. Ležela jsem ve své růžové, princeznovské postýlce na polštáři s portrétem George Villierse (za nějž děkuju Maxé a Taurwen, luv ya, gurlz!), v pyžamku, které bylo původně zelené, ale zub času a pracích prášků z něj vytáhl veškerou sytost barvy a zanechal barvu, kterou bych v loli žargonu mohla označit za mintovou.
A na nohou podkolenky z Bejby.
Bylo to zvláštně, něžně dekandentní pocit, něco jako lít redbull do desetileté single malt whisky. Nebo jako koupit si knihu haiku a používat ji jako podložku pod myš. Jako jít na výstavu Schieleho obrazů a říct: "Hezký kozy!". Jako pít kolu z porcelánových šálků po babičce. Jako jít v Louvru jen do obchodu se suvenýry.
Vzpomněla jsem si na scénu z Vláčilova Údolí včel, kdy fanatický templářský rytíř Armin von Heide přinese Lenoře, snoubence svého přítele Ondřeje, který zběhl z řádu, pytlíček s pískem z akkonské pouště, kde byl kdysi na křížové výpravě a který mu je drahý, který opatruje jako ten nejvzácnější podklad. Je pro něj symbolem svaté války, jeho celoživotní víry, jeho přesvědčení. Lenora si však, ve své nevědomosti a naivitě, vysype písek do klína a smete na zem. "Jak je jemný!," praví s úsměvem. Nenapadne ji, že to, co je pro ni tak nicotné, malicherné, nevýznamné a triviální, může být pro Armina největší drahocenností.
Protože na první pohled je to jen písek. Obyčejný písek. Významu nabývá pouze tehdy, známe-li okolnosti.
Na první pohled to jsou jen podkolenky. Obyčejné podkolenky. Významu nabývají pouze tehdy, známe-li okolnosti.
Lolita není můj smysl života a nikdy nebude. Často tvrdím, že jsou to jen hadry, ale zároveň si dokážu přiznat, že to není - a nemůže být- úplně pravda. Moje dekadentní pocity při spaní v Bejby ponožkách nebyly kvůli jejich ceně. Nebyly TAK drahé. Dala jsem za ně kolem tří stovek, to je částka, kterou běžně utratíte za nějaké lepší punčocháče v obyčejném obchodě.
Bylo to tím, že jsou z Bejby. Ať chci nebo ne, jsou určitým symbolem.
Mitra loli komunity.
Následujte sandál, posvátnou tykev anebo loli ponožku.
(kdo poznal filmový odkaz....? Hm? )
Ležela jsem v posteli. Noc. V noci se na módu nehraje.
Jsou to jen normální ponožky. A když je v noci zima, jde o jediné - aby hřály.
A ony hřály.
Pak jsem je vyprala a uložila - do košíčku k ostatním ponožkám.
V Angelice, markýze andělů říká markýz de Vardes Angelice : "Vždycky tykám ženám, se kterými jsem spal."
Vždycky tykám ponožkám, v nichž jsem spala.
Měla bych si na tyto mé psycho výlevy založit rubriku. Anebo ještě líp, přestat je psát, nebo sem přestanete chodit =) Ale slibuji, že příští článek bude zase velmi fešnmaniakální. Nějaký zuppa hadry na zaleptání mozku.
Jdu vysypat koš.
Asi si k tomu obleču svoje Enželik Prity šaty.
Dejte mi někdo přes hubu a řekněte mi, že kecám blbosti.




The Vintage Doctor

16. února 2010 v 23:10 Mol šatní
Zdar ženy,
po posledním velmi fešnfilozofickém výlevu přináším opět s nabídkou kvalitního módního matroše na zaleptání mozku. Na netu jsem našla úžasný obchod, kde se prodávají úžasné popkulturně inspirované korzety a retro šaty. Bohužel ceny nejsou zrovna nejpříjemnější (šaty okolo 160-200dolarů, korzety kolem 230 dolarů), ale zaslintat si můžem.
Mrkněte na The Vintage Doctor a můžete je stalkovat i na Twitteru
připravte se na nával awesomnosti a klikejte na perex

Proč nikdy nebudu mít Bejby paraple

16. února 2010 v 12:56 And now for something completely different....
Moc se mi líbí paraplata od Baby.

Ale myslím, že si žádné nikdy nekoupím.
A nejde o to, jestli na něj ty peníze mám nebo nemám.
Myslím, že je ho pro mě škoda. Že si nic takového nezasloužím, že mi není souzeno, že by v mu u mě nebylo dobře. Nejblíže jsem se vlastnictví takové krásy dostala minulý rok v září v Paříži v BTSSB obchodě. Měli tam dvě, růžové a krémové. Paraplíčka visela na věšáčku u toutbegů a stála 45 euro, čili asi 1200 korun. Zvažovala jsem. Byla jsem v obchůdku úplně sama a džepenýs prodavač si mě vůbec nevšímal, za což jsem mu byla velmi vděčná, mohla jsem tedy nerušeně patlat ve své rozhodovací smyčce. Krémové paraple mě k sobě vábilo mocnou silou, ale nedokázala jsem si představit, že ho nosím. Nejde o to, že by mi dělalo problémy promenovat se po městě s parazólem, věřte mi, že když zvládnu lítat v bonetu a s každou botou jinou, tak paraple už není takovou zkouškou pro moji schopnost pro "Can´t hear you la-la-la-la."
Baby paraple pro mě v loli světě představuje něco velmi zvláštního, až elitářského. Je to pro mě symbol vyšší společnosti, symbol hojnosti a rozmařilosti.
Když vidím Baby paraple, vidím slečnu s vybranými mravy, slečinku z vyšší společnosti, v krásných šatech, jak kráčí po promenádě v Karlových Varech, v jedné ruce (s rukavičkou, pochopitelně!) drží lázeňskou oplatku a v druhé slunečník. Má krásné šaty, s rodiči mluví německy, používá kleštičky na cukr a brzy ji provdají za bohatého velkotovárníka.
A rozhodně to nejsem já. Já jsem někde v postraní uličce, kam ta slušná nikdy nevkročí, v nějaké hospodě, kde se pije a hraje na harmoniku a kde se vypráví obhroublé vtipy. Anebo jsem na univerzitě, v době, kdy ženy ještě studovat nemohly či těsně poté, co jim bylo toto právo v Čechách přiznáno (tuším 1897) a profesoři jimi opovrhovali, zesměšňovali je a posílali je zpět k plotně a manželovi. Anebo jsem mladší sestra této cudné dámy, k níž se rodiče neznají a kterou zapírají před příbuzenstvem, neboť jsem zběhla s komediantem a přidala se k jeho kočovné společnosti. Jezdím po morem týrané krajině a sbírám jahody pro rytíře Blocka. Ani v jedné z těchto vizí nedržím paraple. Na co by mi bylo?
Doufám, že jste již pochopily , že o to samotné paraple ani nejde, to samé by se dalo spíš o to, co to paraple pro mě představuje. Asociuje mi určitou noblesu vyšších deseti tisíc, asociuje mi vůni lázeňských oplatek, asociuje mi tradice, hodnoty a samá pozitiva. Kdybych ten deštník měla, musela byt ho mít schovaný doma ve skříni a chodit se na něj pouze obdivně dívat, jako když se chodíte koukat do výkladní skříně na něco, co se vám líbí, ale co si nikdy nekoupíte, protože si řeknet, "to není pro mě." Anebo bych měla ukrutnou chuť to paraple pomalovat fixou, protože pak bych se s ním možná dokázala sžít. Obecně mám ráda věci, co nejsou zcela perfektní a mají nějakou vadu na kráse, nějaký kaz, trhlinu. Defekt.
A dokážu být velmi destruktivní.
Moc o tom přemýšlím, já vím.
Hledání skrytých symbolů a významů tam, kde patrně žádné nejsou, je můj druhý nejoblíbenější sport.
Dnes víc než kdy jindy jsem zvědavá na komenty....=)
Budou-li vůbec nějaké.
Je to, co jsem napsala, aspoň trochu srozumitelné...?


Lucy na Twitteru

13. února 2010 v 15:56 Organizačně
Abych mohla pohodlněji stalkovat Amandu Palmer, Dustina Lance Blacka, Larse von Triera a další mé oblíbené selebrity, založila jsem si Twitter a hodlám tam i něco písat, takže kdo by chtěl stalkovat zase mě, může mě pronásledovat na Twitteru.
Btw, toto je obrázek, který jsem použila na mé pozadí na Twitteru, rozbitá panna, kterou pro mě v nejmenovaném vídeňském skladišti vyfotila moje kamarádka.
Btw, ženy, která z vás má Twitter?

Emilie Autumn ist krank

13. února 2010 v 1:10 Das bin ich
Dýdžejka Lucy by chtěla nechat zahrát hezkou písničku pro všechny lolitky, které se - jako já- chystaly na koncert Emilky Podzimovic do Vídně, Prahy nebo Bratislavy a teď jsou smutné, protože Emilka je nemocná a koncertovat nemůže :/
Ženy, nezoufejme, hlavně ať je Emča v rychtyku, pojedem na ni příště =)




Attendez la creme

12. února 2010 v 12:18 Diskašn
Sledujete, jak aktualizuju...?
Tak už jsme měly Dream Team článek (brzo bude další, nebojte) a dlouho nebyla nějaká kvalitní diskašn. Ta dnešní bude o jídle!
Takže si k PC přineste něco dobrého a klikejte na perex!
Kdo drží dietu, nechť raději nekliká

Chaoz vládne!

10. února 2010 v 12:54 Dream team
Další vyvolenou v rubrice Dream Team je dvacetiletá žena s velmi zajímavýn vkusem, jejíž posty na dejly si nikdy nenechávm ujít. Její nick je phenphenny a vyniká zejména báječnou schopností sestavit šialené a originalní outfity, o nichž se někdy vyjadřuje jako o deco-punku. °Lucy jásá a nadšeně se hlásí jako česká propagátorka°
Toto je můj nejoblíbenější outfit z kuchyně této módní šamanky
více orižinálních kreací -loli i unloli- pod perexem
Btw, doufám, že jste už pochopily, že classic žena v Mařence Magdalence se v této rubrice nikdy neobjeví..? :)

Stalkerské info z mého života II

9. února 2010 v 10:35 Das bin ich
Mám nachystaný článek o další ženě se skvělým stylem do rubriky Dream team, ale rozhodla jsem se s ním trochu počkat, hlavně protože poslední dobou je tu vše pikčr hevy a málo text hevy.
Tak připravte se na náhled do mého světa :)
Je zima, mráz a všichni si stěžují, že už chtějí léto. Já mám zimu ráda. Su horkokrevná žena. Vadí mi akorát namrzlé chodníky, na kterých se mi mojí cute botičky z QutieLandu kloužou jak sviňa a vadí mi mrazivý, ostrý vítr. Jinak zimu snáším dobře a lolitky v zimním oblečení se mi moc líbí, protože mi připomínají ruské princezny, co v tanečních střevíčkách utíkají Sibiří před revolucionáři. V létě, když jsou vedra, naopak lolitu odkládám nebo ji alespoň redukuju na lolita-inspired outfity, protože když jsou pětatřicítky, tak mě do spodničky, halenky a podkolenek nikdo nedostane ani heverem. Katuka tvrdí, že ji spodnička v parnech hezky chladí, ale u mě je to naopak, mám asi nějak porouchanou termoregulaci =)
Zima je navíc plesová sezóna. Awesome.
Tento víkend jedeme s Taraen do Vídně na koncert Emilie Autumn. Awesome.
V neděli jsem se účastnila bruslícího srazu v Brně, který orgovala Kumiko San, já samozřejmě jako nebruslič. Přestože jsem kvůli špatným klimatickým podmínkách v kruhu rodinném ("Dokud to neuklidíš, nikam nejdeš!") dorazila pozdě, užila jsem si to, viděla staré známé, co vidím každý den (že Adri =) a seznámila se s novými slečnami. Zde jest fotka, kterou fotil Draco, snad nevadí, že ji sem dám...
Na fotce chybím já a Nivelleen coby nebrusličky.
A zde už je fotka náš všech :)
Zdroj fotografií zde
Prostředí Kraví hory, areálu, kde se nachází jak brusliště, tak bazén, mě inspirovalo k myšlence zorganizovat lolita plavání. Ženy, šijte si mašle ladící s plavkami!
Dalším poznatkem ze srazu je, že Brno má (konečně) svůj vlastní OTT sweet klon alias Katukušáka a Muzejka na Lidické je velmi loli-friendly podnik, protože tam mají obrovské stoly, kam se pohodlně nasáčkuje horda promrzlých spodniček a mají tam velký výběr slaďoučkých horkých drinčíků jako horké jablko, hruška, brusinka etc.
Došly mi šaty z Anna House, které jsem si koupila od Danielle, což na chvíli ukojilo můj shoppaholismus.
Tedy, částečně...
Na srazu jsem si koupila si náušnice a náhrdelník od Nivelleen, ale to se nerátá, samozřejmě, to je pouze podpora lokálních potulných umělců proti ívl nadnárodním korporacím =)
A z šatů mám radost, lebo moje ženy stále prudí, že chtějí classic lolita sraz, tak konečně mám v šatníku něco, v čem bych na takovou záležitost mohla jít.
Mrzí mě, že Lolita Valentýnky se ocitly v zimní hibernaci a nic tam nepřibývá. Ženy, zmužte se!
Mám hlad a není tu nic k jídlu.
Poslední dobou mám do školy tolik práce, že nestíhám vůbec nic. Pro vás všechny, co to máte stejně (protože bych si tipla, že nejsem jediná deadlinistka, co všecko dělá na poslední chvíli a pak má chuť vyskočit z okna) posílám příjemnou hudbu od Anny Nalick. Na setřesení hystérie.
Mějte se hezky, ženy a příště se těšte na pikčr hevy článek o další cool ženě z daily lolity.


Hitparáda AP printů

6. února 2010 v 18:17 Mol šatní
Ženy,
omlouvám se za delší dobu bez aktualizací, byla jsem zavalena úkoly do školy a tak dále, však to znáte. Dneska jsem ve velmi líné náladě a rozhodla jsem se odreagovat velmi povrchním a fešnmaniákálním článkem o mých oblíbených printech z dílny Enželik Prity.
AP jest značně kontroverzním brendem, neboť má na svědomí horu LOL momentů, OMG a OMGWTF momentů, ale na druhou stranu se občas zmůžou na opravdu ženiální záležitost, která velmi lahodí mojí lásce k printům. A tak jsem se rozhodla osm svých oblíbenců seřadit do tkz. HITPARÁÁÁDY aneb TOP 8 AP PRINTŮ PODLE LUCY
Zčekujte to pod perexem, imdž hevy, jak bývá zvykem